ROČNĚ VYJÍŽDĚJÍ DESÍTKY MLADÝCH LIDÍ Z ČECH DO ZAHRANIČÍ.
Není řeč ale o těch, kteří si vyjedou na dovolenou, za odpočinkem. Ale o těch, kteří jezdí do i zahraničí na zkušenou. Chtějí zjistit, jak to funguje a jak
se pracuje jinde, chtějí se něčemu přiučit a samozřejmě také zvládnout cizí jazyk.
O své zážitky z jedné takové cesty se s námi podělil kadeřník Jakub Hnik. Je to docela obyčejný mladý kluk, který měl svůj velký sen - otevřít si jednou vlastní
kadeřnický salon. Ale pořád se mu zdálo, že se má ještě co učit. Chtěl koukat pod ruce starším a zkušenějším kolegům. Pracovat začal u velmi známého mistra umění
kadeřnického Vladimíra Mareše, pak zamířil do známého studia Bomton, posléze si vyzkoušel, jaké to je, být kadeřníkem v hotelu. Nakonec se rozhodl vydat se na
zkušenou do zahraničí.
Krok do neznáma
»Dostal jsem nabídku pracovat několik měsíců jako kadeřník na luxusní lodi. Nedokázal jsem si to dost dobře představit, jak to funguje a co to
vlastně obnáší. Ale řekl jsem si, proč to nevyzkoušet. I když jsem měl trochu obavy z neznámého, uklidňoval jsem sám sebe, že když se ničemu novému nepřiučím, naučím se alespoň
lépe cizí jazyk, takže to nebude ztracený čas,« začal své vyprávění. Čím více se ale blížit den odjezdu, tím více ho nadšení opouštělo. Dostavoval se pocit, který zná
každý, kdo na delší dobu opustil domov a »své jisté« a vydal se do neznáma. Ten jediný rozhodující krok je zkrátka nejtěžší. Což ostatně potvrzují Jakubova slova zapsaná
v deníku u data 31. březen.
»Ráno jsme se s Romčou a Pavlem vzbudili v půl sedmé a odjeli do Pasova. Žádnou velkou radost jsem z toho neměl. Ale co jsem chtěl, to jsem měl.
Teď už jsem to nemohl vzdát. Po nedůvěřivé prohlídce na německé straně jsme mohli dojet do místa určení. V Pasově nastaly první komplikace. Naši loď jsme hledali dobrou
hodinu. Když jsme ji našli, nastalo loučení. Bylo mi trochu do pláče, ale věřil jsem, že nám to s Romanou vydrží «
Jakub přešel můstek, nastoupil na loď. Ihned mu ukázali salon a velkého Maďara, který s ním má neustále být. A začala práce. Nudná. Celé odpoledne
probíhala inventura. »Pořád jsem jen psal nějaká čísla. Rakušané všechno děsivě komplikovali. Pak už jsem toho měl plné zuby. Na nic jsem se neptal, zvedl
jsem se a šel spát. Druhý den po snídani jsme se zase plácali v kadeřnictví. Čaba, ten velký Maďar, se choval přátelsky. Odpoledne jsme spolu šli na dvě piva a pak na
večeři. Přátelství bylo navázáno. «
Foto 1: Vzpomínka na životní zkušenost - český kadeřník s německou stevardtkou
Loď vyplouvá
Už šlo do tuhého. Personál na lodi vyfasoval uniformy, jak se sluší, a ihned se do nich museli všichni obléct. Odpoledne přišli do kadeřnictví první
zákazníci. Nic neobvyklého, nic nového. Jeden z pasažérů se chtěl nechat ostříhat, po něm přišla ještě manželka šéfa. Tvrdá zkouška... »Trochu se mi klepaly ruce, ale
pak jsem si řekl, že si to nesmím připouštět. V Praze jsem ostříhal ženských a nestěžovaly si. Tak co. Nakonec to dopadlo dobře. Dáma byla spokojená a ačkoli se tvářila
ze začátku nepřístupně a dávala najevo, jak moc si chrání své soukromí, nakonec se rozpovídala.«
Další dny se ale vlekly neuvěřitelně pomalu. Český kadeřník, který byl zvyklý se někdy i celý den nezastavit a jehož kalendář býval nabitý objednávkami
na dlouho dopředu, najednou nemá málem co dělat. Nudí se. Sem tam někdo jeho služeb využije, ale nic moc. Odhodlání vydržet v téhle službě půl roku dostává povážlivé trhliny.
»Zpočátku mi to lenošení trochu přišlo vhod. V Praze jsem toho měl nad hlavu. Od chvíle, kdy se mezi mými stálými zákaznicemi rozkřiklo, že jim na delší
dobu zmizím, jsem měl děsnej fofr. Byl jsem utahaný, tak mi nevadilo odpočinout si. Mohl jsem si také prohlédnout města, kde loď kotvila. Jenže když je člověk zvyklý být v
jednom kole, a když ho práce baví, poté co si odpočine, ho lenošení bavit přestane. A to byl i můj případ. Jak jsem se tak nudil, začalo mi to všechno lézt na nervy a začalo
se mi stýskat,« přiznává Jakub. Byly sice světlejší dny, kdy měl práce poměrně dost a neměl čas přemýšlet nad tím, co tu vlastně hledá, sám mezi cizími lidmi, kteří mu
pomalu ale jistě začínají vadit. Nad tím, jaké je to asi doma, co dělají jeho blízcí. Jenže těch dní bylo zoufale málo. Méně, než čekal.
Foto 2: Romantika? Možná pro cestující...
»V těch chvílích jsem se přesvědčil o tom, jak moc platí ona věta, která praví, že peníze nejsou všechno. Teoreticky jsem totiž měl být v pohodě,
spokojený. Plat mi šel bez ohledu na to, kolik lidí si našlo cestu do mého salonu. Já ale v pohodě vůbec nebyl. Neradoval jsem se, že beru peníze za nic. Chtěl jsem pracovat,
získat zkušenosti, něčemu se přiučit. A nic z toho se nekonalo. Jen na zdokonalování své němčiny jsem měl tolik času, až mě to málem mrzelo,« vysvětluje s povzdechem.
Dodává také, že byly dny, kdy se musel věnovat i něčemu jinému než své práci. Občas dělal dveřníka, někdy měl hlídku, jindy myl nádobí... Navíc neexistovala
ani pracovní doba. Když si někdo z hostů umanul, že zrovna potřebuje ostříhat, zavolali ho z recepce a musel běžet. »Někdy jsem byl vzteky bez sebe. Za celý den nepřišla
ani noha a v devět večer po mně najednou byla sháňka a já musel nastoupit. Jindy mě zase budili v půl osmé ráno… Zlaté kadeřnictví v Praze. Tam jsem si mohl naplánovat, kdy
začnu a skončím a rozhodnout se, zda vezmu někoho navíc, nebo zákaznici prostě a jednoduše sdělím, že mám plno, a navrhnu jiný termín. Odmítnout nebo přeobjednat klienta na
lodi nešlo. Byl jsem placený za to, že budu k dispozici, když to přeženu, na zavolání.«
Foto 3: Místa, kde na luxusní lodi odpočívají movití zákazníci. Personál se do nich dostane jen málokdy. Jakub sem zavítal před začátkem plavby.
Jakmile loď vyplula, bylo jeho místo jinde. V lodním kadeřnictví
Jakub přiznává, že na takový život by si asi nikdy nezvykl. A také věděl, že chce domů. Že odejde, jak nejdřív to půjde. Jeho rozhodnutí se rovnalo
tuhnoucímu betonu. Když se pak jednoho dne hodnotila práce zaměstnanců na lodi, bylo mu už úplně fuk, jak to dopadne, jaký ortel nad ním vynesou. A protože si na výsledcích
své práce vždycky zakládal, věděl, že tady něco nehraje. A tak dal výpověď. Všichni z toho byli trochu paf, protože to ještě nikdo ze zaměstnanců z východní Evropy nedělal. On
ano a nehodlal na tom nic měnit. Domů se vrátil po dvou a půl měsících, 15. června. Své zkušenosti ale nelituje. »Něco do sebe to mělo, i když se mi to tehdy, na té lodi
nezdálo. Cizí jazyk jsem trochu vypiloval. A víc si také vážím své práce. Otevřel jsem si svůj salon v Praze, na Plzeňské ulici. Jsem svým pánem, můžu si určit, jak dlouho
budu pracovat, a i když se mám co ohánět, je to proti práci na lodi učiněný ráj,« dokončil své vyprávění.
Autor: Lenka ROKYTOVÁ
Zdroj:
Skrýt celý článek ...