Vltava mu umožňuje při poslechu relaxovat a zároveň se dozvědět zajímavé věci – nejraději má mluvené slovo, kvůli kterému si Vltavu často pouští i doma večer. Nemá rád monotónní přednes, a proto ho baví rozhovory, když jsou vedeny se zajímavými lidmi. A takových slyší na Vltavě dle vlastních slov hodně.

„Na Vltavě se vždycky těším na rozhovory se zajímavými lidmi.“

Autor: Český rozhlas Vltava

Zdroj: Český rozhlas Vltava

Skrýt celý článek ...

Ačkoli žijeme v jiné době a postavení kadeřníků je v mnohém odlišné od dob našich předků, stále častěji se ukazuje, že osobní kontakt a individuální přístup k zákazníkovi nelze ničím nahradit. Své o tom ví i kadeřník Jakub Hnik z pražského Břevnova, jehož práci znají a uznávají i například v italských nebo rakouských Alpách, kam čas od času dojíždí za staršími klienty.

EuroFirma:	Jak jste se dostal k podnikání?
Jakub Hnik:	Nic jiného než podnikat mi nezbylo. Nepatřím mezi konfliktní lidi, přesto jsem po čase zjistil, že nemám rád, když nad sebou mám nadřízené. Nikdy jsem neměl ambice někomu dávat příkazy. Proto jsem si zařídil živnostenský list a začal jsem podnikat. Nejšťastnější jsem, když mohu dělat práci, kterou mám rád, sám na sebe a sám za sebe. Paradoxně ale platí, že v podnikání má člověk nad sebou tolik šéfů, kolik má zákazníků, protože dnes více než kdykoli dříve platí - Můj zákazník, můj pán! Naštěstí mám většinou zákazníky, kteří jsou na mně hodní, nešikanují mě kvůli několika korunám, a kteří se ke mně rádi vracejí. Z toho mám opravdovou radost. A když je někdo, koho ostřihám, spokojen a pochválí mou práci, vím, že nesmím usnout na vavřínech, ale každého zákazníka si doslova hýčkat.
EuroFirma:	Co si myslíte o podnikání jako takovém a lidech kolem něho?
Jakub Hnik:	Podnikání je ukazatel, který společnosti dokáže v relativně krátké době odhalit, jaký člověk ve skutečnosti opravdu je. Je to určitý barometr úspěšnosti. Podnikání je ale také často velmi tvrdé a je nutně mít dostatečně silný žaludek i ostré lokty. Přesto je to podle mne jediná skutečně fungující šance, jak se realizovat a jak si ověřit, na co člověk má. Samozřejmě, že mnohdy se některé věci nepovedou, ale člověk se nesmí vzdávat při prvním neúspěchu. Podnikání je o výhrách i ztrátách. Málokdo si uvědomí, čeho všeho se člověk pro svůj úspěch v podnikání musí vzdát, aby mohl být úspěšný a aby se dobře uživil. O tom, že bych měl volný čas jen pro sebe nebo abych ho trávil s rodinou a se svými přáteli, si mohu nechat jenom zdát. Některých kamarádů jsem se musel vzdát já, ale řada „kamarádů“ se vzdala mne. Na druhou stranu z řady mých klientů se později stali moji známí a někdy i přátelé.
EuroFirma:	Po vstupu naší země do EU měli mnozí obavy, abychom jako Češi byli konkurenceschopní. Vy patříte mezi ty lidi, kteří mají zkušenosti jak z ČR, tak ze zahraničí. Jak si tedy stojíme?
Jakub Hnik:	Obávám se, že budu tvrdý a řeknu něco, co se nebude každému líbit. Samozřejmě, že máme ještě zlaté ručičky a naše práce je venku velmi dobře hodnocena. Bohužel ale máme k práci strašný přístup. Jsme hodně líní a chceme mít okamžitě nebo už zítra hodně peněz. Navíc mnohdy nemáme obchodního ducha a trpělivost. Chybí nám i určitá pokora a úcta k zákazníkovi.
EuroFirma:	Řada podnikatelů si stěžuje na přílišnou byrokracii. Patří-te i vy mezi ně?
Jakub Hnik:	Myslím, že to není můj problém. Jsem malý podnikatel a v papírech se příliš nevyznám. Daním absolutně nerozumím, proto také mám daňovou poradkyni, které plně důvěřuji. Je pravda, že sice státu žádné velké daně neplatím, ale na druhou stranu od něj ani nic nevyžadují. Na vše si vydělám svou prací.
EuroFirma:	O kadeřnicích a holičích se vždy říkalo, že vědí všechno. Říkalo se, že oni jsou informační uzel, kde se člověk dozví řadu významných i méně důležitých informací. Platí to ve vašem řemesle stále?
Jakub Hnik:	Myslím si, že dnes, především v anonymní Praze, ale i jiných velkých městech, to je už jinak. Kadeřníci si často vybírají takovou zákaznickou klientelu, která jim vyhovuje. A protože druhů klientely je dnes mnohem více, než tomu bylo dříve, jsou i obrovské rozdíly mezi kadeřníky z pohledu oněch společenských vrstev. Dá se říci, že kadeřník, jehož klienti patří především k určité společenské vrstvě, má poněkud omezený a zkreslený obzor. V menších městech a na vesnicích, kde se lidé více znají, tak kadeřník často plní funkci zpovědníka i poradce, jako za starých dob. Jinak se dá říci, že podle toho, jaké si zvolí ceny a prostory k podnikání, takoví k němu budou chodit jeho zákazníci.
EuroFirma:	Neobáváte se, že vaši profesi postihne podobný osud jako například lazebníky nebo takové ty klasické holiče?
Jakub Hnik:	Myslím, že zániku není třeba se obávat. Pravda, medvědí službu nám mohou dělat neosobní supermarkety. Právě v nich se často můžeme setkat také s kadeřníky, mezi nimi je řada dvacetiletých dětí, které jsou krátce po vyučení a potřebují teprve získat potřebnou praxi. Ještě nedávno byly Často jejich ceny nižší, než jako mám například já, ale to už je minulostí. A to nehovořím o tom, jak neosobní je tam prostředí. Stále častěji se ukazuje, že si zákazník při stříhání chce se svým kadeřníkem popovídat. Proto nemám strach, že by mi, jako například zelinářům nebo malým obchodníkům, obchodní centra brala zákazníky ve velkém. Naopak po zkušenostech, které tam zákazníci získali, se rádi vracejí k malým živnostníkům - kadeřníkům, jako jsem já. Dokud se na stříhání nevymyslí nějaká mašina, která by dokázala ostříhat člověka sama, nemám o naše řemeslo strach. Vymyslet totiž nějaký takový stroj je zatím určitě nad lidské síly...
EuroFirma:	Existují také v účesech trendy, které se vracejí?
Jakub Hnik:	Řekl bych, že nic jiného se v našem oboru neděje, než že se vracejí účesy, které tady už jednou byly. Nikdo již zřejmě nic nového nevymyslí, všechno jsou to variace na již objevené. To, co tady je, tu už stokrát bylo, i když třeba v jiných podobách. Vím, že až to některý z mých konkurentů - kadeřníků uvidí, budou mu vstávat na hlavě vlasy hrůzou, ale až něco opravdu nového a nositelného vymyslí, ať za mnou přijde. Rád se od něj přiučím. Tím však nechci říci, že bych nesledovat „novinky“ v účesové módě, ale opravdu nevím, zda lze hovořit o novinkách.
EuroFirma:	Existuje však nějaký střih, o kterém se dá říci, že je ryze český?
Jakub Hnik:	Obávám se, že zcela český střih bychom hledali asi marně. Existuje ale ukrajinsko-český model stříhání. Ten rádi nosí manažeři se špinavými botami, s obleky tak za dvacet tisíc a s hlavou „ošetřenou“ mašinkou ze supermarketu, kterou si koupili tak za 350 korun. To je bohužel náš nový trend. Přesto jsem optimista a věřím, nebo spíš doufám, že i tito „podnikatelé" jednou dospějí a pozvednou, jak svou vlastni prestiž příjemným vzhledem, tak i renomé našeho cechu kadeřníků.
EuroFirma:	Děkujeme vám za rozhovor.

Autor: Roman ROČEK

Zdroj: časopis Eurofirma

Skrýt celý článek ...

Krok do neznáma

»Dostal jsem nabídku pracovat několik měsíců jako kadeřník na luxusní lodi. Nedokázal jsem si to dost dobře představit, jak to funguje a co to vlastně obnáší. Ale řekl jsem si, proč to nevyzkoušet. I když jsem měl trochu obavy z neznámého, uklidňoval jsem sám sebe, že když se ničemu novému nepřiučím, naučím se alespoň lépe cizí jazyk, takže to nebude ztracený čas,« začal své vyprávění. Čím více se ale blížit den odjezdu, tím více ho nadšení opouštělo. Dostavoval se pocit, který zná každý, kdo na delší dobu opustil domov a »své jisté« a vydal se do neznáma. Ten jediný rozhodující krok je zkrátka nejtěžší. Což ostatně potvrzují Jakubova slova zapsaná v deníku u data 31. březen.

»Ráno jsme se s Romčou a Pavlem vzbudili v půl sedmé a odjeli do Pasova. Žádnou velkou radost jsem z toho neměl. Ale co jsem chtěl, to jsem měl. Teď už jsem to nemohl vzdát. Po nedůvěřivé prohlídce na německé straně jsme mohli dojet do místa určení. V Pasově nastaly první komplikace. Naši loď jsme hledali dobrou hodinu. Když jsme ji našli, nastalo loučení. Bylo mi trochu do pláče, ale věřil jsem, že nám to s Romanou vydrží «

Jakub přešel můstek, nastoupil na loď. Ihned mu ukázali salon a velkého Maďara, který s ním má neustále být. A začala práce. Nudná. Celé odpoledne probíhala inventura. »Pořád jsem jen psal nějaká čísla. Rakušané všechno děsivě komplikovali. Pak už jsem toho měl plné zuby. Na nic jsem se neptal, zvedl jsem se a šel spát. Druhý den po snídani jsme se zase plácali v kadeřnictví. Čaba, ten velký Maďar, se choval přátelsky. Odpoledne jsme spolu šli na dvě piva a pak na večeři. Přátelství bylo navázáno. «

Foto 1: Vzpomínka na životní zkušenost - český kadeřník s německou stevardtkou

Loď vyplouvá

Už šlo do tuhého. Personál na lodi vyfasoval uniformy, jak se sluší, a ihned se do nich museli všichni obléct. Odpoledne přišli do kadeřnictví první zákazníci. Nic neobvyklého, nic nového. Jeden z pasažérů se chtěl nechat ostříhat, po něm přišla ještě manželka šéfa. Tvrdá zkouška... »Trochu se mi klepaly ruce, ale pak jsem si řekl, že si to nesmím připouštět. V Praze jsem ostříhal ženských a nestěžovaly si. Tak co. Nakonec to dopadlo dobře. Dáma byla spokojená a ačkoli se tvářila ze začátku nepřístupně a dávala najevo, jak moc si chrání své soukromí, nakonec se rozpovídala.«

Další dny se ale vlekly neuvěřitelně pomalu. Český kadeřník, který byl zvyklý se někdy i celý den nezastavit a jehož kalendář býval nabitý objednávkami na dlouho dopředu, najednou nemá málem co dělat. Nudí se. Sem tam někdo jeho služeb využije, ale nic moc. Odhodlání vydržet v téhle službě půl roku dostává povážlivé trhliny.

»Zpočátku mi to lenošení trochu přišlo vhod. V Praze jsem toho měl nad hlavu. Od chvíle, kdy se mezi mými stálými zákaznicemi rozkřiklo, že jim na delší dobu zmizím, jsem měl děsnej fofr. Byl jsem utahaný, tak mi nevadilo odpočinout si. Mohl jsem si také prohlédnout města, kde loď kotvila. Jenže když je člověk zvyklý být v jednom kole, a když ho práce baví, poté co si odpočine, ho lenošení bavit přestane. A to byl i můj případ. Jak jsem se tak nudil, začalo mi to všechno lézt na nervy a začalo se mi stýskat,« přiznává Jakub. Byly sice světlejší dny, kdy měl práce poměrně dost a neměl čas přemýšlet nad tím, co tu vlastně hledá, sám mezi cizími lidmi, kteří mu pomalu ale jistě začínají vadit. Nad tím, jaké je to asi doma, co dělají jeho blízcí. Jenže těch dní bylo zoufale málo. Méně, než čekal.

Foto 2: Romantika? Možná pro cestující...

»V těch chvílích jsem se přesvědčil o tom, jak moc platí ona věta, která praví, že peníze nejsou všechno. Teoreticky jsem totiž měl být v pohodě, spokojený. Plat mi šel bez ohledu na to, kolik lidí si našlo cestu do mého salonu. Já ale v pohodě vůbec nebyl. Neradoval jsem se, že beru peníze za nic. Chtěl jsem pracovat, získat zkušenosti, něčemu se přiučit. A nic z toho se nekonalo. Jen na zdokonalování své němčiny jsem měl tolik času, až mě to málem mrzelo,« vysvětluje s povzdechem.

Dodává také, že byly dny, kdy se musel věnovat i něčemu jinému než své práci. Občas dělal dveřníka, někdy měl hlídku, jindy myl nádobí... Navíc neexistovala ani pracovní doba. Když si někdo z hostů umanul, že zrovna potřebuje ostříhat, zavolali ho z recepce a musel běžet. »Někdy jsem byl vzteky bez sebe. Za celý den nepřišla ani noha a v devět večer po mně najednou byla sháňka a já musel nastoupit. Jindy mě zase budili v půl osmé ráno… Zlaté kadeřnictví v Praze. Tam jsem si mohl naplánovat, kdy začnu a skončím a rozhodnout se, zda vezmu někoho navíc, nebo zákaznici prostě a jednoduše sdělím, že mám plno, a navrhnu jiný termín. Odmítnout nebo přeobjednat klienta na lodi nešlo. Byl jsem placený za to, že budu k dispozici, když to přeženu, na zavolání.«

Foto 3: Místa, kde na luxusní lodi odpočívají movití zákazníci. Personál se do nich dostane jen málokdy. Jakub sem zavítal před začátkem plavby. Jakmile loď vyplula, bylo jeho místo jinde. V lodním kadeřnictví

Jakub přiznává, že na takový život by si asi nikdy nezvykl. A také věděl, že chce domů. Že odejde, jak nejdřív to půjde. Jeho rozhodnutí se rovnalo tuhnoucímu betonu. Když se pak jednoho dne hodnotila práce zaměstnanců na lodi, bylo mu už úplně fuk, jak to dopadne, jaký ortel nad ním vynesou. A protože si na výsledcích své práce vždycky zakládal, věděl, že tady něco nehraje. A tak dal výpověď. Všichni z toho byli trochu paf, protože to ještě nikdo ze zaměstnanců z východní Evropy nedělal. On ano a nehodlal na tom nic měnit. Domů se vrátil po dvou a půl měsících, 15. června. Své zkušenosti ale nelituje. »Něco do sebe to mělo, i když se mi to tehdy, na té lodi nezdálo. Cizí jazyk jsem trochu vypiloval. A víc si také vážím své práce. Otevřel jsem si svůj salon v Praze, na Plzeňské ulici. Jsem svým pánem, můžu si určit, jak dlouho budu pracovat, a i když se mám co ohánět, je to proti práci na lodi učiněný ráj,« dokončil své vyprávění.

Autor: Lenka ROKYTOVÁ

Zdroj:

Skrýt celý článek ...

1.Ideální pro tvorbu tohoto účesu jsou pevné dlouhé vlasy. Pokud máte vlasy slabší, stříhejte je opatrně, když je sestříháte příliš, ztratí na objemu a na efektu. Účes Natalie není vhodný pro ženy s kučeravými vlasy, protože ty se při stříhání vlní ještě více.	K účesu Natalie Oreiro nemusíte mít dlouhé vlasy, stačí délka na ramena, dobře totiž vypadá i mikádo.
2.Stříháme od spoda, po vrstvách. Na krku vlasy stříhat nemusíme, nebo je sestříháme méně. Od jejich délky se bude odvíjet celková délka vlasů v účesu.
3.Vlasy po stranách je třeba sestříhnout více. Ofinu si necháme nakonec. Stříháme šikmo, nejdelší vlasy zůstávají nad kořenem nosu, nejkratší pak po stranách ofiny. Účes vypadá efektněji, když je zvolena vhodná barva vlasů. Volte ji s ohledem na pigmentaci kůže, jako Natalia. Ta by se světlými vlasy či se světlým melírem rozhodně takový obdiv nevzbuzovala.	Do vysušených vlasů rozetřeme na závěr trochu vosku, který jim dodá lesk. Lak není v tomto případě použit proto, aby vlasy měly volnost a působily přirozeně. A účes je hotový.
4.Než začneme účes dotvářet, naneseme do vlasů tužidlo, které reaguje na teplo, to znamená, že tužící efekt se projeví až při fénování.

Zdroj:

Skrýt celý článek ...